Chřtán náboženství

Ve světě věřících lidí existuje mnoho nástrah, jak se odchýlit od živého Boha.
Jednou z nich je nástraha náboženství a na druhé straně nástraha nenávisti.

V zajetých kolejích života věřících je často nutné udělat změnu podle toho, jak nás Pán vede. Máme být flexibilní a vždy ochotní udělat pro Pána jakýkoliv krok. Není to nikdo jiný, než sám Pán, kdo nás má vést. Vydaný Boží služebník má být ochotný kráčet podle příkazů Pána.
Nehledě na to mnohdy sami od sebe tušíme nástrahy zla a vnímáme zkaženost náboženství kolem sebe. Často v období, kdy kolem nás chřtán náboženství hladově krouží, tušíme, že bychom měli něco změnit. Sami i vnitřně toužíme jít dál, vnímáme volání toho „živého života“ a často vyslovíme své přání.
Když toto období volání přejdeme beze změny, vše se uklidní a náboženství, které jsme si ponechali, nám nabídne svou radost. Tato radost bývá většinou
v podobě „většího“ duchovna a my si začneme užívat nových nauk, které nás odklání od živého Boha, protože jsme si o to i tím přechozím odmítnutím řekli.
(´Ne´ Bohu je ´Ano´ satanu)

Chřtán náboženství má tedy dvě podoby, podobu smrti – prázdné víry a podobu duchovních nesmyslných nauk, které nás zvedají „výš“. Jedná se o extrémní mínus a extrémní plus. Ale ta správná cesta je cesta uprostřed – cesta života, která je ochotná se pro Krista vzdát i svých zvyklostí, odhaluje náboženství
a klamné nauky a odmítá je.

Pokud prohlédneme chřtán náboženství a vyhraníme se proti němu, za rohem na nás čeká ještě jedna nástraha a to je nástraha nenávisti. Jedná se opět
o nástrahu extrémního plusu a extrémního mínusu, na jedné straně náboženství a klamné nauky a na druhé straně nenávist vůči tomu. Ježíš nás nenávisti neučil. Správná cesta je opět uprostřed a je jí Ježíš sám, který nevstupoval ani do náboženství ani do nenávisti vůči náboženství.
Nenávidět náboženské lidi není správné kvůli nenávisti, ačkoliv o jejich chybách víme a neschvalujeme je a už vůbec do nich nevcházíme, také se nijak nenávistně vůči nim nechováme. Pravda má být vyslovena, pravda o náboženství, ale dále kráčíme tak, jako ti, kdo nechávají každému svou svobodnou volbu vědomi si toho, že i my jsme využili své svobodné volby. (Jsme ve svobodě a svobodu necháváme také druhým.)

Život, který nemá nic společného s náboženstvím, ale pouze s živým Bohem, je plný svobody. Náboženství naopak zotročuje a svazuje duchovními okovy. Zůstávat v náboženství je nebezpečné, často nese následky na zdraví a na potomcích. To proto, že náboženství je plné démonů. Ti zotročují a dávají nemoci. Naše svobodné rozhodnutí v náboženství zůstat jim dává svolení.

Nenávist nás dostává na stejnou loď, neboť skrze nenávist jsme vykonavateli zla. Proto, když odcházíme ze světa prázdného náboženství, musíme dávat pozor, abychom nepřestoupili tu pomyslnou hranici vlastní svobody, kdy bychom mohli vzít do úst kohokoliv, místo toho se zaměřme pouze na Pána a jděme dál za Ním. Naše koncentrace na Něj je nám tou nejlepší pomocí v dalších krocích. Nesmíme zapomínat na to, že cesta za Pánem je tou nejtěžší cestou, která existuje,
a že musíme být stále bdělí na další nástrahy a vlastní chyby.

Odpuštění a připuštění vlastní svobody.
Odpustit druhým a přiznat si, že mám právo žít, jak podle Pána shledávám já, dává svobodu mě i druhým. Správný postoj odpuštění vede k zachování hodnoty sebe i druhých.
V případě odklonu je vyslovení pravdy vůči druhým nutné a je tou jedinou zodpovědností, kterou vůči lidem máme, pak už zbývá pouze ta zodpovědnost, kterou máme vůči Pánu a ta je nade vším.

Náboženství může mít několik stupňů, od extrémního až po lehké, které nejde tak dobře rozpoznat. Náboženstvím je všechno spoléhání se na praktiky a zvyklosti více než na Pána.
Utvoření rutiny je na jednu stranu dobré pro zvyk předcházení odklonu, ale rutina je také zvyklostí, která často odmítá aktivní a živé vedení Pána.

Z předchozích článku je zřejmé, jak důležité jsou vnitřní postoje, zaměření srdce a motivy. Pokud jsou naše motivy prázdné a srdce prázdné, nenacházíme ve víře naplnění, proto nás často náboženství drží pod záminkou, vládne nám strach, nebo prázdné zodpovědnosti.
Pokud jsou našimi motivy skutečná láska ke Kristu, oddání se Jemu, pak ani vnitřně neshledáváme odůvodněným zůstávat v prázdném náboženství. Správný motiv dává prohlédnout skrze roušku sleposti. (viz slepí vůdcové slepých v Bibli) Strachem vládnou démoni, svobodou a láskou Kristus.

Bůh dává výzvy lidem, aby z náboženství vyšli. Přichází opakovaně, vrací se po nějakém čase a znovu nás vyzývá. Jen my sami rozhodujeme, jak dlouho zůstaneme v okovech. Ztrácíme roky života a přitom naše svoboda mnohdy přináší svobodu dalším, kteří na nás vidí změnu. Boj náš je potažmo i boj za druhé. Pán jedná
se svou mocí a prolamuje mnohé zátarasy pro Jeho Ducha.

Buďme odvážní v cestě za Pánem.