Poučné pohádky – Až na sám konec země 5

VRABČÁK A BERUŠKA

Pršelo. Již dva dny padala voda dlouhými proudy dolů z mraků.
Pod smrkem se krčil vrabec.
́Zas prší, kdy už přestane?! Už mě to nebaví. Slunce, kdy
vyjdeš?“ podíval se směrem vzhůru s nakaboněnou tváří.
́Počasí pod psa, kdo to má vydržet? ́přikrčil se ještě víc.
́Nedá se létat, mám hlad, copak se v tomhle dá žít? ́chtěl se
znovu podívat nahoru, ale do oka mu spadla kapka.
Z trávy k němu pomalými kroky přilezla beruška.
„Mohla bych se k tobě schovat?“
„Ne, blázníš? Je tu málo místa pro oba.“ zamračil se na ní.
„Ty máš tak krásné peří, vrabčáku.“ podívala se mu do očí
a usmála se na něj.
„Proč mi říkáš o peří? Chceš se do něj schovat, viď? Ne, to je
moje.“ lakomě schoval konečky křídel do podpaží.
Beruška se přikrčila kousek vedle něj.
Slunce vyšlo.
„Tak a jde se, to je dost.“ řekl.
Beruška mu jako by nic naskočila na záda. Vrabec vzlétl
nad palouk.
„Ach jo, to je den. Ten život stojí za nic.“ skřípal zase smutně
vrabec.
Snesl se nad louku a hledal dešťovky. „Koukej, tady jednu
máš.“ řekla beruška.
„Fuj, to jsem se lekl, ty jsi ještě tady?“ podíval se na ní.
„Vždyť tu nic není, ani jedna, to snad není možný!“ zakřičel
už ve zlosti vrabec. Beruška odskočila v úleku dozadu.
Vzlétl, beruška zase na jeho zádech.
́To je nádhera, to je výhled. ́řekla si v duchu a podívala se
dolů.
„Áááááá!“ padala dolů a dolů, v tom uleknutí ani neroztáhla

křidýlka. Dopadla těžce na zem.
„Beruško, co ti je? Co ti je?“ vzal ji vrabčák do náručí. Její
tvář byla bez výrazu života. „Ne, ne, žij, žij, beruško!“ prosil
tiše vrabčák a po tváři mu stekla slza.
Beruška se oklepala. Vrabčák ji pohladil. … Podíval se na svou
ruku. ́Tohle moje ruka nikdy nedělala. ́blesklo mu hlavou.
„Naskoč si.“, „Podívej se, beruško, podívej se na tu krásu
okolo.“, „Jsem tak rád, že můžeme žít.“ rozhlédl se vrabec
široko daleko a na tváři měl úsměv.
„Jak krásné je žít….“