Láska, kterou ani smrt nezničí

Ačkoliv má smrt v rukávu eso rychlého překvapení, nemusí vítězit zničujícím smutkem nad pozůstalými.

Odcizení někoho, kdo tu s námi dlouho byl, kdo s námi trávil čas, na koho jsme si zvykli a kdo nám byl tolik milý, bolí pro velký podíl lásky, kterou k němu máme.

Ten, kdo se projevil věrností, láskou, přinášel nám radost, najednou z ničeho nic není. A my víme, že nám ho nic nemůže nahradit. Všechny dny spojené s ním se stávají pokladem v srdci. Něco, co už není, je drahocenné právě pro svojí ojedinělost. Všechny prožité všední dny získávají na vzácnosti, zpětně se nic nevyrovná jejich hodnotě.

Odchod člověka bolí a to dokonce i v menší míře proměny dítěte, které dospěje. Najednou je člověk sám.

Samota a vzpomínky ještě více posilují krásu dávných dní.

Z pohledu života a světa je to změna. Změna, kterou přináší život. Změna, která bolí, změna, kterou přináší život. A život se valí stále dál.
Změna, která poznamenává, ale neznamená konec života. Znamená jenom změnu života.

V ten moment je kolem mnoho lidí, kteří potřebují pomoct vyrovnat se s tou změnou, která tolik bolí.
Stojíme před výzvou být tu pro ně a pomoct jim smířit se se změnou života, která bolí.
Najednou život sám vytahuje z bolesti, pokud pomáháme druhým z bolestí života.
Najednou je čas pomoct jim se vyrovnat s tím, co tolik bolí uvnitř a vždy si to dál poneseme v sobě.
Najednou je čas život zachovat uvnitř těch, co trpí.
Najednou je čas neumírat, ale život zachránit.
Žít dál se změnou a nechat odejít ty, kteří mají svobodu jít a prožít vše tak, jak k jejich životu náleží.

Najednou je čas dovolit odejít.
Najednou je čas naučit se radovat z jejich radosti. Nechtít vlastnit, ale dát, povolit otěže a tančit v jejich radosti. Být bláznem, kterého vše tolik bolelo a mohl umírat, místo toho bude tančit a smát se s těmi, co mohou díky tomu svůj život žít. Bylo na čase je zachránit.
Smutek plodí smutek, radost radost.
Nenech smutek odebrat situacím radost.
V každé části života, i když každá poznamená, je čas se smát.