Poučné pohádky – Až na sám konec země 7

MEDVĚD A CIGARETA

V jednom hustém lese žil starý huňatý medvěd.
Byl to dobrák od kosti. Každému pomohl. Tomu, kdo ho žádal
o výstavbu základů na dům, vystavěl dům celý. Rád se podělil
o jídlo i nocleh. Neposmíval se chudákům, nepohoršoval se nad
jejich vzhledem. Hleděl si svého a těch malých se zastával.
Měl však jednu neřest, která ho velmi trápila.
Nalezl odpočinek v kouření cigaret.
Svět jako by se zpomalil, když přiložil k ústům cigaretu.
Blaženě se opřel o kmen stromu a vychutnával chvíle
odpočinku. ́Ta chuť. ́pomlakával si.
Když ji ale dokouřil, nemohl se zbavit zlých myšlenek.
́Zase mě to pohltilo. Zase dvacka pryč. Smrdí mi od toho
kožich a zežloutly zuby, Bětka od vedle mě nebude chtít,… a…
… a vlastně mě to ani nechutná. ́ švihnul tlapou do větru.
́A už to na mě zase jde, ta chuť zapálit si. ́
́Tohle dál nejde. ́svěsil hlavu
Chodil po lese, přešlapoval od stromu ke stromu.
„Vždyť to je vězení!“ řekl nahlas a zdvihl prst.
Na chvíli se zamyslel.
Vyšel ven na palouček, včely poletovaly, květy voněly, vítr vál,
slunce zářilo. Medvěd se nadechl svěží vůně. Pak si zase
uvědomil… ́Vězení. ́.
Šel k řece, namočil tlapky do ledové vody. Rozhlédl se po nebi.
Chtěl si to vychutnat, ale zase si uvědomil: ́Vězení. ́.
Večer, když už vysvitl měsíc, medvěd seděl na kraji louky mezi
prvními stromy lesa. Byla naprostá tma, jen záře měsíce

působila kouzelným dojmem.
Seděl se skloněnou hlavou, očima pozoroval cigaretu ve své
dlani.
́Vězení. ́ znělo mu v hlavě.
́No co, tak si zas jednu zapálím, vždyť na tom nesejde. ́lehl
si a vložil cigaretu mezi prsty. …
Měsíc mu posvítil do očí.
Sedl si.
́No dobře, přiznávám, nemám žádnou vůli. Vůbec žádnou vůli.
A je tu to vězení. ́… podíval se na cigaretu.
́No co, vždyť,… ́. Lehl si zase do trávy.
Z dálky šlo vidět převalujícího se medvěda,
jak potáhl z cigarety.
Kouř se vznesl v mlžném oparu.
Podíval se znovu na cigaretu.
Postavil se. Zahodil ji a šel pryč. ́Tak to zas ne, mě žádná
tyčinka mezi prsty nebude ovládat život. ́vztyčil prst.
„To zas ne.“
Ušel tři kroky.
Vrátil se zpět.
A potáhl.
́Ta ale má chuť. ́ zaklonil hlavu ve slastném prožitku.
Podíval se znovu na svou tlapu s cigaretou.
́Už jsem to projel, už jsem si potáhl. … Ne ne. Bože, to je
hrůza. ́
́Co jsem to řekl? ́zvedl hlavu jako by mu něco došlo.
Rozkročil nohy, aby stál pevněji.
„Tak teda…, Bože, ty sám…, jo, ty sám…“ ukázal prstem na
obzor a podíval se tím směrem, polkl. „Jsem možná blázen,
ale…,“ rozhlédl se okolo, „kdo by měl na svým účtu to všechno
tady okolo… než ty.“ polkl. „Ty vidíš, tuhletu hnusnou cigaretu,
ale ne, ona je dobrá, ale víš co,“ podíval se se svraštělým
obličejem k nebi, polkl, „drží mě ve vězení.

No a to není moc dobrej pocit. To víš.“ přešlápl na místě,
pořád držíc doutnající cigaretu. Mlaskl, když se na ní podíval.
„No, jak bych to řekl…, nemám na to vůli…, jí zahodit, víš?“
podíval se naléhavě k nebi. „Nemám žádnou vůli.“ odmlčel se.
… „Ale jestli ty“ namířil cíleně k nebi prstem, „to uděláš, budu
všem říkat, že ne já, silný medvěd, ale ty, silný Bůh, jsi to
udělal.“.
Polkl a mlaskl.
Cigareta v jeho ruce doutnala.
́Mám nějakou žízeň. ́rozběhl se směrem k řece. A pak si to
namířil přímo na louku, a běžel jako ten, kdo zvítězil, jako ten,
kdo získal zpátky svou svobodu.
Cigareta pomalu vyhasínala, zašlápnutá v mohutné
stopě medvěda.
„Věříš v Boha?“ zeptal se ho reportér. „No jistě,“ řekl tvrdě
medvěd, „kdo jiný mě zbavil toho, co jsem já nedokázal
odříct.“ pokýval vážně hlavou.
V novinách vyšlo: ́Už i medvěd věří v Boha. ́.
Moudrost jeho osobního rozhodnutí ho posunula do svobody,
za kterou vždy stojí za to bojovat…,
… jako když plachetnice rozráží vlny nekonečného moře.

Svoboda ŽÍT.

Čáp se pousmál, dobře ten pocit znal. Vzpomněl si
na plachetnice na dalekém moři, když létal na jih…

Vzpomněl si na to jak ho vítr zvedal výš…

Vítr šustil v křídlech. Vznášel se výš a výš. Rychlost sílila.
Vzdušné proudy ho unášely. Díval se dolů.
Auta. Dálnice. Chodníky. Lidi.
Tůt, tůt. Křik. Grimasy. Pohyb. Spěch. Výbuchy, exploze, city,
strachy, radosti. Únik, hledání, nalézání.
Letí dál.
Voda. Tráva. Lesy. Hory. Bystřiny. Jezera.
Letí dál.
Letí dál. Letí dál. Letí dál.
́Jsem sama, opustil mě. Věším hlavu. ́
Letí dál.
́Asi si jí vezmu, je nádherná. ́
Letí dál.
́Co budu dělat bez práce? Propadám panice. ́
Letí dál.
Žije. Letí dál. Žije. Letí dál.
Žena držící své dítě po těžkém porodu. „Ty jsi krásné.“
Letí dál.
Umřel. Není. Jsem sama. Nechci žít.
Letí dál.