Opravdová pokora

Náboženství nás učí, že bychom se měli patřičně ponížit před Bohem a před lidskými autoritami.
Ponížit se před Bohem a ctít si lidí, kteří nás vedou po cestě za Pánem, je naprosto v pořádku. Je správné umět se pokořit. Dokonce, když přistupujeme k Bohu, vyžaduje se úplné pokání před Ním.

Vlastností Boží je milosrdenství. To způsobuje, že Bůh reaguje na naše pokoření se okamžitou láskou a přijetím. Při takovémto opakovaném přístupu k Bohu vzniká všeobecný postoj jedince k Bohu na základě pokory. Bůh takové své zná a na našem přístupu k Němu vzniká Jeho důvěra vůči nám. Pokud si osvojíme přístup pokory před Pánem, můžeme Boha poznat ojedinělým způsobem silného a odvážného Vůdce, který od nás začne vyžadovat silnou víru a odvahu. Jako by pokora byla málo a příliš zastaralá, teď po nás Bůh chce odvahu a houževnatost. Pokud Bůh říká: ´Buď silný a udatný, neboj se a neděs, Já jsem s tebou. Neměj strach a neděs se svých protivníků.´, pak je od nás namísto pokory vyžadována velká statečnost. Místo sklopené hlavy pozdvihnutí brady vzhůru. Místo naříkání odvážné jednání.
Statečnost a víra v Boží jednání beze strachu je na listech Bible zmiňována velmi často. Až nás může vést k zamyšlení co je vlastně opravdovou pokorou. Prázdné náboženství mnohdy připomíná pokoru tak často, že je jejím výsledkem podkopání hodnot jedince, namísto toho sám Bůh hodnotu lidskou buduje. Pokud ponížení přechází v strach vypůsobený lidmi, rozhodně vnitřní esencí není sám Bůh.

Co je tedy správná pokora? Lidské představy o ní se mou lišit s tím, jak se vzdálíme od hranic Evropy a vstoupíme na hranice Asie. Ba přímo do Izraele. Boží národ má v sobě všude po světě zarytou silnou pokoru. A nejen samotných Židů, ale všeobecně lidí, kteří vyrůstali ve vše obklopujícím pojetím Božího zákona
a kultury. Ačkoliv si každý člověk přicházející k Bohu prochází hlubokým pokáním, lidé, kteří vyrůstali v etnice vědomí o Bohu samotném, jako mocným Já Jsem, mají představu o pokoře mnohem více spojenou s odvahou a statečností. Takoví lidé vůbec neuvažují o tom, že by je pokora měla nadměrně ponižovat. Pokora má obhájit víru ve všemohoucího Boha, v Jehož jménu a autoritě je věřící povinen kráčet a nevzdávat se. Tak, jak se na začátku pokořil a stále
v osobních chvílích s Pánem pokořuje, musí být též silný v rozhodujících okamžicích života. Musíme zvažovat, co daný postoj způsobí, zda-li pomůže nám a Bohu a nebo uškodí. Bůh nikdy nevede do postojů, které škodí, ale budují.

Proto přehnaná pokora, která ubíjí člověka a snižuje jeho ducha, není pokorou, ale otroctvím. Bůh z otroctví vyváděl do svobody a stále tak činí. V tomto kontrastu můžeme vnímat, jak nebezpečně tvrzení pokory oponuje pravé pokoře, která buduje statečnost a silné postoje víry.
V silných pólech těchto dvou rozdílů se zastávané názory mohou velmi lišit. Je možné, že mnozí nejsou schopni přijmout odvážné postoje skutečné pokory. Vyžadují, aby se silní jedinci pokořili před nimi (lidmi) a nazývají je jako nepokorné. Silný jedinec se však pokořuje před Bohem stále sám v sobě a v chvílích
s Pánem, ačkoliv navenek stojí pevně a nepokloní se nikomu jinému. Nemá problém provést pokání před bratry a sestrami v Kristu, protože i oni jsou pro něj chrámem a přítomností Pána. (V takovéto společnosti je jediným nadřízeným sám Pán.)