Mojžíš

Mojžíš byl ovšem velmi pokorný muž,
nejpokornější, jakého kdy nosila země.
Numeri 12:3

Příběh Mojžíše (od Exodus 1) zachycuje mnohá charakterová a osobnostní kritéria Božího člověka/lidí.
Mojžíš je jednou z hlavních osob Bible, kde můžeme úzce vidět vztah člověka a Boha a důležité projevy obou z nich.

Mojžíš je znám jako nejpokornější ze všech lidí. Pokoru lze spatřovat na tvorech země, tu a tam se mihne jako paprsek světla jak na lidech, tak na zvířatech.
Pokora má moc podřídit si všechny ostatní vlastnosti, a nebo také být pouze jedním dílkem uprostřed lidské povahy.
Mojžíš o sobě nesmýšlel vysoce, u hořícího keře o sobě hovoří jako o tom, kdo nezvládne Boží úkol, je ponížen až příliš. Toto Bůh přemosťuje důvěrou,
kterou v Mojžíšovi budí a Mojžíš se opravdu pokládá do důvěřování Bohu. Tak i slabomyslný jde udělat velký krok.

Mojžíš nečekal na trest lidu, když byli neposlušní, zřejmě neměl ani myšlenku na povýšené trestání, ale bezmyšlenkovitě skákal do přímluv za lid. Pokora nepromýšlí okolnosti a jejich příčiny.
Mojžíš nepromýšlel svou vlastní situaci, když srdcem bezmyšlenkovitě zachraňuje svého bratra tím, že zabíjí Egypťana. A pak utíká, dostává strach a schovává se na poušti, protože jeho srdce jednalo bez toho, aby promýšlelo následky.
Když ho lidé osočovali, proč zrovna oni nemohou vést lid místo něj, Mojžíš už stál v pozici, kterou mu Pán dal a z které na svůj povel nemůže odejít, ale ani v tuto chvíli nesmýšlel tak, že by lid měl potrestat, že se dotkli jeho „majestátu“, místo toho stále jen žil svůj příběh pastýře, kterého si zavolal Bůh.

Pokora je významnou vlastností, proto na ní zlo staví nástavbu, která má dokonale zakrýt hloubky pokory. Mnoho lidí se přiklání k falešné pokoře,
která je prázdná oproti pokoře správné.

Správná pokora je pokora v srdci člověka, který nese svůj úděl nehledě na to, v jakém postavení je.

Správná pokora je postoj srdce před Bohem, které nespouští svůj zrak z Jeho tváře, člověk je natolik ponížen, že nečerpá sílu ze sebe, ale jen z Boha.
Sám od sebe by se rozpadl na prach, kdyby ho Pán neposiloval.
Falešná pokora se ponižuje na oko, aby vzbudila zájem, nebo aby člověka zlikvidovala.
Základem pokory je smýšlení o sobě. Jak o sobě služebník Boží smýšlí, zda-li má silnou sebereflexi. Zda-li se třese před Božím slovem, zda-li má strach
z vlastního zklamání, z vlastních chyb a z důsledků před Bohem. Třese se a bojí Božího slova, protože ví o své úplné nedokonalosti, v srdci je o ní hluboce přesvědčen. Pokud je tento služebník ponižován druhými lidmi, Bůh sám se za něj staví. Pokud někdo „sahá“ na skutečně pokorného člověka, který mlčí ve svých obhajobách, odpověď přijde odjinud.

Jako bouřící vichr odpoví Bůh místo pokorného. (Podobné popisuje David ve svých Žalmech).

Kdo zničí pokorného? Není u něj pýcha, aby ho skolila. Na každou výzvu odkládá své chyby a mnohdy i chyby, které se druhým zdají chybami, ale chyby to nejsou. Ponižuje se a pokleká na kolena, ale ne před lidmi, kteří ho chtějí pokořit, ti jsou jen svědky jeho tříbení srdce, on pokleká před Bohem, protože se chvěje
před Jeho zákonem, ale tento zákon ho jako pokorného v další minutě začne obhajovat.