Poučné pohádky – Až na sám konec země 2

A čáp četl dál…

O MEDVÍDKOVI, KTERÝ HLEDAL PŘÍTELE
Zatímco se Elvíra usmívala vstříc příštím dnům,
úplně nahoře na naší planetě, v severní polární
oblasti právě vystrčil svůj čumáček z brdlohu malý
bílý medvídek.
Bylo zrovna září, měsíc, v kterém musí děti zase do
školy, když tento malý polární medvídek poprvé
spatřil venkovní svět, tedy bílou krajinu Arktidy.
Jen co vyrostl natolik, aby chodil, dorostly mu
chloupky a zoubky, vyběhl a začal skákat z kry
na kru, tak jak to lední medvědi rádi dělají.
Do té doby ho maminka spolu se setřičkou držela
stále v doupěti a zahřívala svým kožichem.
Malí medvědi rostou poměrně rychle. Během prvního
měsíce od narození střídavě spí a krmí se, začínají se
jim postupně otevírat oči a o pár týdnů později
už vidí a chodí.
Medvídek a jeho sestřička si postupně začínali hrát,
zbystřovali a trénovali své smysly. Měli okolo 10 kg.
Jejich růžová kůže už zčernala, a průsvitné
chloupky dobře izolovaly, tak aby jim v té polární
zimě bylo teploučko. Proto mají medvědi rádi zimu,
sníh, led a kry, brzy se učí také plavat v ledové vodě.
Pod vodou vydrží poměrně dlouho a jsou schopni
plavat vytrvale a daleko.
To se našemu medvídkovi moc líbilo, hrál si na sněhu,
pod vodou, na ledových krách, ale…
…chyběl mu kamarád.

Medvídkova maminka, která oproti medvídkovi a jeho
sestře byla obrovská, se o něho dobře starala.
Když se postavila na zadní, měla přes 2 metry a vážila
okolo 300 kg. Byla to ale jako každý medvěd velká
samotářka. Neměla žádné přátele a své dvě děti
držela v ústranní. Přísně si hlídala teritorium.
Ostatní zvířata měla jako potravu,
natož jako přátele. To vůbec ne!
Zavětřila, zaznamenala pachovou stopu, klidně
i na kilometr daleko, třeba doupě tuleňů, a to i metr
pod sněhem a vybrala je. Nebo dlouho poslouchá,
co se děje pod ledem, najde slabší místo,
prorazí ho a číhá na tuleně.
Medvídek jí dobře pozoroval zatímco svými
mohutnými tlapami chodil po sněhu, a divil se,
že se vůbec nepropadá, ačkoliv je sníh tolik jemný.
Pochopil, že jeho tělo je dokonale přizpůsobené
tomuto prostředí.
Ale bylo kolem tolik zvířat, s kterými by si chtěl
hrát, jenže nemohl.
Při večerním barevném odrazu světla na jemných
částečkách sněhu v ovzduší medvídek položil svou
hlavu na tlapky, jemně zdvihl obočí a zamyslel se:
„Proč jen nesmím mít přátele?“.

Přes den trénoval medvídek svou obratnost,
sílu a mrštnost. Zdatně plaval, učil se zadržet dech,
nechat oči otevřené a nozdry uzavřené. A šlo mu to.
Učil se vyšplhat na téměř kolmé kry a skákat přes
větší a větší díry v ledu.
Učil se rychle běhat, na chvíli mu to šlo,
ale pak se unavil.
Při tom si stále přál mít kamaráda. Jeho sestřička
pro něj byla málo. Chtěl kamaráda, srandu a poznat
někoho nového.
Dokonce i když jeho maminka našla o pár měsíců
později mršinu velryby, na které se krmilo mnoho
a mnoho medvídků jako je on, nemohl si s nimi hrát.
Jednou byla ale maminka přikrčená na okraji
ledové kry a hodiny vyčkávala, než se kořist ukáže
nad hladinou. Tehdy se medvídek rozběhl až na vrchol
ledové hory a rozhlédl se široko daleko.
Nedaleko spatřil tučňáka, taky malého a taky
veselého jako je on. „Ahoj!“ zakřičel, „Já jsem Bery.“
a začal si s ním vyprávět. Za chvíli už spolu jezdili po
bříšku z kopce dolů. Medvídek se smál a smál. „Je to
krásné!“ zavolal, „Mít kamaráda!“.
Jindy, když maminka odpočívala, povídal si s rackem.
„A jaké to je létat?“ zasněně poslouchal vyprávění
racka. Jindy se honil s polárním lyščátkem a dokonce
i s tuleněm si pod vodou tajně hrál. Tenhle náš
medvídek měl za chvíli tolik přátel,
že nikdy nebyl sám.

„Lední medvědi jsou samotáři!“ plácla jednou jeho
maminka před medvídkem tlapou a zamračila se na
něj.
Medvídek se nad tím zamyslel. Musí opravdu
opustit své přátele a být jako jeho rodina?
Proč nemůže s ostatními zvířaty prožít kus svého
života?
„Víš, mami,“ zadíval se chvíli mamince do očí,
„možná jsem jiný, ale přátelství je natolik krásné,
že to za to stojí.“.
O čem to náš medvídek mluvil? Nebyl to radostný
smích, když se s liščátkem honili? Nebyl to ten
vzrušující pocit, když s tučňákem sjížděli vysoké
hory sněhu? Nebyl to úsměv tuleně, když na sebe
mrkali pod vodou?
Když potom večer usínal zase blízko u maminčina
kožíšku, ve snu uviděl znovu ty chvíle, které se svými
kamarády strávil. Zase pocítil tu radost
a jemně se pousmál ze snu.
Maminka si k němu položila hlavu a snad alespoň
z části pochopila medvídkovo srdce.