Odpradávna byly v Božím národě stanoveny funkce, od kněze až po nosiče vody. Bůh vedl svůj lid, svěřoval jim funkce a sám „byl mezi nimi/přebýval mezi nimi“. Z Jeho vedení, z Jeho Ducha lidé vykonávali své funkce. To, co Bůh svěřil lidem, jim potom sám pomáhal vykonat.
Tak funkce Boží byly brány jako sobě rovné, neboť ke každé z nich dával Bůh sílu k vykonání. A bez Boha by nebyla vykonána žádná z nich. Tak se Boží lid nemohl porovnávat a cíleně převyšovat jeden druhého. Jediné, na čem si mohl Boží lid zakládat, je Bůh sám. Veškerou chloubou Božího lidu byla výsada Boží přítomnosti.
V dnešním světě plném odklonů od Božího dokonalého plánu jsme často vedeni automatickými sklony zla k nadřazování se, pýše a soupeřivosti. Ale přitom
v Božím národě Bůh hledí stejně na učitele (kněze) i nosiče vody, všechny miluje stejně a všichni jsou souzeni s Jeho moudrostí. Tak podle záměrů srdce sklidí stejnou odměnu ten, kdo měl obyčejnější postavení jako ten s ojedinělejším postavením.
U všech funkcí platí stejná pravidla zásad a postojů. Snaha, záměry, postoje, opravdovost, nasazení, srdce. Bůh se dívá na to, kým jsme se skrze funkci stali, mnohem víc než na to, jak vše dohromady skvěle funguje.
Funkce tu není proto, aby se stala podkladem, na kterém stojíme, ale je tu jako prostředek uplatnění před Bohem.
Funkce můžou padat, můžou přicházet změny, ale vybudované vlastnosti, charakter, dovednosti zůstávají.
A tak z roviny funkcí směřujeme do výšek a do hloubek vztahu s Bohem a jednoty s Ním. Není to funkce, na které stojí náš život.
Není to nic, na čem bychom si mohli zakládat, ale je to Bůh sám, v kterém nacházíme všechny svoje hodnoty. Proto ´chudí v duchu´ jsou nejblíž, ačkoliv jsou často na pokraji společnosti. Mnohdy to, co je skryté, sklízí větší obdiv u Pána. Stejně tak je to s „údy v těle“, o kterých psal Pavel.
Bůh nehledí na svaly může, na jeho postavení ve společnosti a na to vše, co oslovuje lidi, Bůh se dívá na skryté a hluboké.
I když půjdeš zamést práh, ale s postojem v srdci, který Pána oslovuje, můžeš přinést větší oběť než učitel, který udělal své činnosti s vnitřní pohnutkou srdce zaměřenou sám na sebe.
Bůh se směje tomu, za čím se honíme. Směje a nebo pláče? Ještě jsme stále nepochopili? Ještě stále smýšlíme pozemsky a tělesně? Trápíme tím jenom sami sebe.
Podobné příspěvky
Nech tvé světlo svítit před lidmi
Jak ven ze zlého světa
Kdo jsi