Vždyť tvorstvo v očekávání touží po zjevení Božích synů

Řím 8:19

Tak jako Adam a Eva v ráji ztratili svojí plnost, tak ji Ježíš Kristus přichází opět vydobýt pro svůj lid.
Tak jako satan obelstil lid a vzal jim jejich autoritu nad vším tvorstvem, podrobil je zlu, tak Ježíš Kristus přichází a satana přemáhá vlastní smrtí na kříži.
Ježíš vydobyl pro svou církev dokonalost. Tato dokonalost se dá vykreslit jako zjevení Božích synů. Nejsme otroci, nejsme ti, co něco ztratili,
nejsme ti nešťastní, nejsme ti poslední, jsme díky Kristu opět ti, jimž Bůh podrobil celou zemi. Jsme občané nebeského království, které je již mezi námi.
Celé stvoření stvořené Bohem pro člověka se těší až to bude jako na začátku. Skrze Krista jsme obdrželi velmi mnoho. Nedá se to vylíčit.
1.Kor.15:45-49

Boj však pokračuje dál v tom, abychom si to uvědomovali, nezapomínali a žili tak. Zkrátka věřili. (Proměnili podle toho svou mysl.) Otec nás stále volá. A my trávíme čas s Ním, hledáme Jeho tvář, zůstáváme s Ním až do momentu, kdy se „zjevíme jako Boží synové“, zkrátka budeme jedno s Ním,
jak si to Ježíš přál, ten Prvorozený.
Kol 1:27

Už nic nesmí zabránit tomu, aby se to v nás zrodilo.

Vím, že není cestou, být v omezení. Jestliže je tu plnost, pak nechci míň. Ukaž mi, Pane, pravdu, ať pochopím.

Nejnádhernější na tom je, že se to nemusíme učit, nemusíme běžet dlouhé tratě, nemusíme to dokazovat a skládat zkoušky, protože už se to stalo
a je to právě teď. Je nám to dáno, je to v nás, jsme toho součástí. Skutečně jsme součástí nebeského království, jsme jedno s Otcem a spolu navzájem. Takto vnímáme Otce, Jeho vedení, Jeho moc, Jeho jednotu s námi. Jsme tím, kdo je zde nástrojem, aby bylo na zemi jako je v nebi, jsme podobni Kristu, jsme s Ním jedno.
Jer 31:33

To, co měla první církev vyjímečného, bylo to, že zažila Krista na zemi. Zažila vylití Ducha, a proto nepřijímala kompromisy. My jsme uprostřed národů, které mají cizí bohy, jsme obklopeni temnotou, v mnoha věcech ji kopírujeme, jako bychom Krista neznali. Jako by to bylo něco vzdáleného,
někdy před dvěma tisíci lety, hodně dávno. Příběh, který jako by nebyl. Jak to? Protože se mu neotevíráme, nehledáme hlouběji a ztrácíme
pohled do Boží tváře.

Pokud se ale do Boží tváře podíváme, nalezneme tam i to, jakým způsobem se na nás Otec dívá. Z Jeho pohledu vyčteme, kdo jsme my.
Kdo jsme my pro Něj. To, co už jsme zapomněli, nebo ještě neobjevili, že pro Něj máme hodnotu Jeho vlastního Syna. Jako kdyby v nás tu teď byl Ježíš.
A On je. Už se to stalo. Bez Něj nemohu dojít proměny.
Bez Krista nemůžeme nic a není možné vůbec pochopit křesťanství. Musíme Ho žít, musíme Ho znát, musíme vědět o tom, že je v nás.