Ještě nás čeká hodně práce

Narodila jsem se do rodiny opraváře aut. Můj táta byl a je precizní člověk. Myslím, že ho baví dělat věci pořádně. Je jeden z těch lidi, který na cizím dělá
jako na vlastním. Tam, kde jiní uvažují proradně, jen co zákazník zavře dveře, on se rozhodl pracovat tak, jako kdyby dělal na svým autě.
Ještě do noci znělo v dílně rádio a ráno už mi loupal pomeranč do školy. Toto byly důkazy pro mě jako mladou holkou, že má stále cenu žít a to kvalitně.

Kvalita obohacuje.

Před pár dny byl u nás, vyšla jsem ven a usmál se, prohlédl si všechny moje nové vrásky na mojí zase o něco starší tváři a zůstal pevně stát. Pořád jsem to já,
jeho dcera. Pořád bude stát pevně a neopustí mě, nikdy nenechá to, co započal, ladem.

Zachovat si svůj klid a stát na svém stůj co stůj z tebe dělá osobnost.

Mluvil o práci a o tom, jaká je. A já věděla, že zase dává všechno, aby z kusu dřeva vyřezal nástroj. Neúnavně dává ty oběti kvalitní práce, která pomáhá soustředit se na ty hlubší věci. Vím, že uvnitř něho teče řeka života, na kterou se do nekonečna soustředí, aniž by ztrácel energii s nepodstatnými okolnostmi.

Ovládat svou mysl vede hlouběji, do nitra osobnosti.

Vím o hlubinách jeho duše, vím o jeho zraněních, vím, čím musel projít. Vím, co musel ustát. Jako kupa z nás, kdy musíme za něčím zavřít dveře a jít dál. Nemá cenu litovat, nemá cenu bojovat, ani se nechávat zraňovat.
Sedl do auta, zamával a odjel. A já byla vděčná, že jsem mohla zase vědět, že je. A že je se mnou a neopustí mě.

Někdy nemusíš mluvit, ale musíš žít tak, aby to k druhým mluvilo.

To on je ten, kdo mě ukázal krásu osamoceného pokoje, v kterém se prací dotýkáš hvězd a kdy sám prožíváš plnost prožitku tak, jak si ho sám vytvoříš.
Pracovat není bolest, pracovat je výsada.