Osud

Slovo osud nese často prázdné zklamání a nutnost tichého smíření se se životem. Jako by osud přinášel trest. Slovo osud vyslovujeme při zklamání.

Soud a trest přicházejí bez otálení a jasně.
Cílem soudu a trestu není zničit, ale napravit. Ale pokud člověk nechce být napravitelný, pak je soudem sám trest. Člověk, který se nechce napravit,
totiž neobrací trest v pokání a nepoužívá jeho sílu k akceleraci na stezce životem.
Trest jde ruku v ruce s hranicí vzpoury, kterou když přesáhneme, není pomoci a cesty zpět.

Trest nepřichází jenom jako konečný soud, ale přichází k nápravě. Vědomí trestu je samo o sobě bolestivé.

Jan 2:13-25

Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se vydal na cestu do Jeruzaléma.
V chrámu našel prodavače dobytka, ovcí a holubů i penězoměnce, jak sedí za stoly.
Udělal si z provazů bič a všecky z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel a prodavačům holubů poručil: „Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!“
Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: ‚Horlivost pro tvůj dům mne stráví.‘
Židé mu řekli: „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?“
Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.“
Tu řekli Židé: „Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?“
On však mluvil o chrámu svého těla.
Když byl pak vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl.
Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnozí uvěřili v jeho jméno, protože viděli znamení, která činil.
Ježíš jim však nesvěřoval, kdo je, poněvadž všechny lidi znal; nepotřeboval, aby mu někdo o někom říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku.

Soud Boží však často bývá jiný než lidský. Ježíš nám dal příklad správného života.
V tomto životě často to, co by lidé odsoudili, nemusí být v Božích očích špatné.

Žalm 69:9-10

Za cizího mě mají mí bratři, cizincem jsem pro syny své matky, neboť horlivost o tvůj dům mě strávila, tupení těch, kdo tě tupí, padlo na mne.

Dochází skutečného odsouzení ti, kdo se odsouzeníhodného chování dopouští kvůli druhým? Natož kvůli Bohu? Správný soud chování lidského dokážeme vnímat
jen přes „brýle“ lásky. Hněv, který je obranou, je moudrostí vnímán jako láska. Hněv, který je horlivostí pro Boží věci, je odhodláním a odvahou jednat. Je bojem
za spravedlnost, právo a správnost.

Lidský soud je to, čeho bychom se měli zbavit. Zlým souzením odsuzujeme sami sebe.
Chápání Božích věcí nás zaměřuje na soud Boží.
Dvojaké srdce přináší nepravý soud.

Žalmy 12:3

Každý obelhává svého bližního, z dvojakého srdce mluví úlisnými rty.

Často vnímáme osud jako vlastní soud nad životem. Chceme se smířit se soudy lidskými. Často odsuzujeme vlastní horlivost pro dobré věci jako nepřijatelnou.
Ale naším úkolem je pochopit soudy Boží. Žádný osud nás nemůže uzavřít do krabičky vlastních soudů.

Soud Boží, vyslovená pravda a trest vede člověka k pokání a přijmutí výzvy na změnu. Toto obrovsky urychlí člověka na cestě za Bohem. Dokonce dobře zpracovaná chyba a proměna na základě ní je prospěsná pro růst člověka. Ale sabotáž a smíření se s osudem nás jen podrobuje soudům, z kterých nelze vyjít. Pokání vůči Bohu proměňuje trest v úžasnou výhodu na cestě vpřed.

Každá chyba se při správném přístupu k nápravě stává motorem na cestě růstu.