Na vysokém komíně bylo hnízdo.
To hnízdo bylo veliké. Bylo to čapí hnízdo.
Když zakloníš hlavu a zadíváš se hodně vysoko,
pak uvidíš dva čápy.
A když se dobře zaposloucháš,
uslyšíš jejich hlasité klapání zobáků…
Jeden z těch čápů nadzdvihl křídlo a tam v náprsní
kapsičce měl mapu, neboť to byl cestovatel,
a malou knížku.
Ta knížka byla sepsaná za pomocí všech tažných
ptáků světa. Ačkoliv každý tažný pták létá jinam,
někdy se potkají a vyprávějí si příběhy z jiných částí
světa, a tak vznikla tato knížka,
kterou čáp držel v ruce.
Nasadil si brýle.
Otevírá ji a povídá své manželce:
„O želvě, která nepřišla o svůj život, znáš to?“.
Mrknul okem na čápici vedle.
Ta zkontrolovala svá vejce, zda pěkně v teploučku
odpočívají a podívala se na manžela.
Pak zakroutila hlavou,
že prý to nezná…
Krajinou, kde horký mihotající se vzduch vstoupá přímo
vzhůru, pomalu kráčela želva.
Měla promáčklý konec krunýře a zdeformovanou nohu. Byla
odsouzená na ještě pomalejší krok než mají ostatní želvy
a na nesení stálého posměchu jako mrzák, postižená,
neschopná, ubohá, zohavená.
Nesla však svou situaci statečně, vykonávala každodenní
povinnosti s tichým smířením.
Na druhé straně vsi bydlela želva, která měla všechno.
Narostly jí velmi silné nohy, rychle chodila. Nakladla už mnoho
vajec. Její obydlí bylo jedno z nejlepších. Vše, co chtěla
za život stihnout, už se jí dostalo. A tak si myslela, že vše
zvládne, nikoho nepotřebuje, ani radit, ani nijak svůj život
měnit.
Postižená želva měla za svůj život zvládnutou jen třetinu toho,
co ostatní, ačkoliv pracovala pilně. Stále se však v hlavě
zabývala otázkami bytí. Hledala, jestli neexistuje zázrak
pro ni, zapomenutou želvu.
Ta zdravá želva měla dokonalý vnější svět, ta postižená měla
dokonalý vnitřní svět. Tím, že se zabývala věcmi skrytými
uvnitř sebe, budovala své srdce. Učila se chápat životní
situace. Učila se přijmout nedostatek. Učila se opomíjet
překážky a vidět svět i tak v radosti. Měla mnohem mnohem
mnohem větší srdce než želva zdravá.
Protože ta zdravá nehledala víc. Měla svůj život založený
na věcech, které jsou vidět. Neskláněla se k ostatním, neboť
chtěla, aby vynikla její dokonalost. Přála si mít víc než jiní.
Měla velmi velmi velmi tvrdé srdce.
Nepohodlí, nedostatek, těžkosti a trápení nutí lidi jít dovnitř
své duše. Aby tam otázkami bytí vybudovali obrovský chrám
srdce. Jakoby se naučili opomíjet tento svět honitby
za úspěchem a začali hledat svět vnitřního života.
Pro postiženou želvu neexistovala naděje zázraku uzdravení,
jak vnitřně sama toužila.
Jejího velkého srdce si všimly okolní želvy a začaly se na její
život vyptávat. Co se skývá za tajemstvím v jejím svobodném
výrazu očí a radosti na tváři?
Želva jim popisovala svůj pohled na svět, každou z nich
dokázala podpořit, a tak si ji velmi oblíbily.
Její domov začínal být přeplněný návštěvami.
Byla štastná, že přes své postižení může ostatním pomoct.
Ta zdravá želva usilující o své blaho měla domov prázdný,
protože ji nikdo neměl rád, nedokázala nabídnout ze svého
srdce nic než soupeření, nenávist a zlobu. Nakonec neměla nic,
co by ji těšilo. Její životní úspěchy už ji nehřály. Byla sama.
Nikdo ji neobdivoval.
Obdiv teď měla ta, jenž o něj nikdy neusilovala.
Co se o naší želvě dá ještě říct?
Smířila se se svým neštěstím, a díky jejímu přístupu se z něj
stalo štěstí. Díky obtížné cestě, kterou prošla, nyní mohla
nabídnout ze svého srdce opravdové poklady. Stala se
nejoblíbenější želvou ve vesnici, každý k ní chodil jako k té,
která má vždy nový pohled na věc jejich trápení.
Moudrost ji pozdvihla nad ty, kteří budovali jen svou
sobeckost.
Slunce zacházelo. Želva tiše sedící na obzoru cítila zvláštní
klid ve svém srdci, jako by vylezla na nejvyšší horu světa, kam
se žádná z těch zdravých nedostala….
„No jo.“ řekl čáp, „Ale jak to s ní tenkrát na začátku
bylo?“.
O ŽELVĚ, KTERÁ NEPŘIŠLA O SVŮJ ŽIVOT
Žije jižně od rovníku, v Indickém oceánu,
na souostroví Seychely, na atolu Aldabra.
Želva obrovská je druhá největší suchozemská želva.
Ale pozor, i tak umí velmi dobře plavat. Živí se jen
samými listy, ovocem a zeleninou,
protože je býložravec. Dožívá se až 160 let
a v oblasti Indického oceánu se jí líbí nejen proto,
že tam je vedro, ale zkrátka proto,
že se tam narodila.
Tahle želva znala prostředí Indického oceánu mezi
30° rovnoběžkami, tam, kde se vyskytuje mnoho
atolů, velmi dobře. Jelikož její život je dlouhý,
měla to dobře probádané. Znala atoly,
na kterých nikdo z lidí nebydlel, malé i velké,
které se pomalu noří do oceánu, ale i ostrovy,
na kterých žijí lidé a jsou mnohem větších rozměrů.
Ten ostrov Aldabra, který je naprosto plný jejími
kamarádkami a kamarády, je atol,
který prostě patří želvám.
Uprostřed ostrova je obrovská azurová laguna,
v které se želvy koupou, ačkoliv většinu svého dne
tráví na souši ukryté před ostrým sluncem.
Každá má svůj domeček a stará se o svou rodinu.
Naše želva Elvíra byla tenkrát ještě docela mladá,
když se jí přihodila ošklivá věc.
Jednoho krásného dne opět uprostřed obrovské želví
vesnice zamířila k laguně. Ponořila své robustní tělo
do teplé slané vody a plavala skrze lagunu. Kolem ní
proplouvalo velké množství žraloků. V této teploučké
vodičce se jim líbilo. A navíc zde bylo hodně potravy,
rybiček a také želv. Naše želva se jich ale nebála,
věděla, že se jí nic nestane. V její malé hlavičce
tepalo odhodlání dostat se dál než ostatní. Věděla,
že mnoho žraloků snědlo želvy, ale rozhodla se být
odvážná a toto nebezpečí překonat. Proplavala celou
lagunou kolem dokola a žádný žralok jí nic neudělal!
„Buďto mám štěstí, a nebo to opravdu funguje.“
pomyslela si želva. „Plavu si tady uprostřed
nebezpečí a to jen díky tomu, že jsem si jistá, že se
mi nic nestane.“ Rozhlédla se po hladině laguny kolem
sebe, jemné vlnky jí lechtaly na kůži.
„Opravdu to funguje.“ pomyslela si.
Naše želva se rozhodla, že dokáže překonat
překážku, a že se jí u toho zkrátka nic nestane.
A když tak řekla, tak tak bude. A stála si na tom.
Když jí to tak pěkně šlo, proplula ústím laguny
do venkovního oceánu. Tam byla voda chladnější
a vlnky byly o mnoho vyšší než uvnitř.
„No co, to přece zvládnu také.“ řekla si želva a opřela
se nohami do vody s větší silou. Rozhodla se tak
pevně, jako by snad chtěla přeplout celý oceán.
Plavala a do rytmu si pískala:
„Fííí, fííí, fííí. Fííí, fííí, fííí.“
Byl zde trochu silnější vítr a mnohem větší rozhled.
Ale sluníčko svítilo stále stejně silně,
a tak želvě ani nevadilo, že je tak dlouho ve vodě.
Po nějaké chvíli připlula na vedlejší ostrov.
Pomaličku vylezla na pobřeží a rozhlížela se.
Tento ostrov nebyl ale takový jako želví ostrov.
Nebyl to ani atol, byl to obyčejný ostrov.
Tento ostrov byl plný lidí. Rozlížela se a pomalu
kráčela nohama vpřed. Viděla deštníky, lehátka,
chodníčky, cestičky, chýše, malé domečky, lidi, cesty.
A naše želva kráčela pořád dál. Byla tak zaujatá tím,
co vidí kolem, že si vůbec neuvědomovala, jak daleko
už od svého domova je. Cestičky se měnily
v cesty, prašné a lesní v městské a rušné.
Slunce zelezlo za mrak, ale v tu chvíli ji osvítilo
nějaké jiné světlo. Bliklo to, skříplo to, vrzlo to
a bouchlo to vší silou do ní. Ozvala se rána a pronikla
jí velká bolest, na chvíli se to o ní opřelo, přeskočilo
krunýř, a s rachotem jelo dál. „Au, au, au, au.“ svíjela
se želva bolestí. Nemohla se ani hnout.
Na chvíli zapomněla kdo je, jak se jmenuje
a odkud přichází. Před očima se jí zatmělo, až usnula.
To auto svištělo dál, ani si jí nevšimlo.
Želví krunýř byl promáčklý
a celá noha zůstala nehybná.
Želva ležela na silnici, sluníčko zapadalo,
a znovu vyšlo, celý den silně svítilo a zase zapadlo,
a želva stále ještě ležela na silnici.
Když se potom měsíc vyhoupl na oblohu podruhé,
želva pomalu otevřela očko a druhé a tolik se lekla.
Kde to je? Co je to za černý pruh cesty pod ní?
Zavětřila a honem rychle se rozběhla zpátky k moři.
Běžela cestou plnou prachu, listí a písku
až se za ní prášilo.
S každým dalším krokem se jí ale šlo hůř a hůř.
Zabírala jen na tři nohy, protože zadní táhla
za sebou. Nemohla s ní hýbat, krunýř měla
do čtvrtiny promáčklý a ukrutně jí bolel zadek.
Ponořila se do vody a plavala směrem
k želvímu ostrovu.
Srdce jí divoce bušilo, věděla, že žraloci útočí
nejvíce na zvířata, která nejsou dokonalá a teď i ona
zaostává a každý její pohyb žraloka přitahuje.
Vzpomněla si ale na své pravidlo, s kterým tak dobře
uspěla při cestě z atolu. Odhodila všechen strach,
vzpřímila svou hlavu a dívala se na situaci bez zábran.
„Dopluji domů v pořádku a nic se mi nestane.“
odvážně si pomyslela.
Když se přiblížila k želvímu ostrovu, žraloků pod ní
přibylo, ale ona si až skoro nahlas řekla:
„Nepřijdu o život.“.
Rozhlédla se okem po hladině, a skutečně, žraloci ji
spatřili. Teď si to jen nepřipouštět. Ne, naše želva
ani nepomyslela na to, že by ji sežrali.
Vesele prohrábla vodu předními nohami, ačkoliv třetí
zadní nohou sotva vyvažovala pravý bok, který těžce
táhla a noha jí za ním visela. Zamířila přímou cestou
ke svému domečku.
Kousek před břehem před ní jeden žralok udělal
smyčku a zrychlil svou plavbu jako by ji chtěl
napadnout. Ještě o kousíček zvedla svou hlavu výše
a zaměřila své oči na svůj cíl. Když vylézala na břeh,
věděla, že svůj boj skutečně zvládla. Na souš už
žraloci nemohou. Udýchaně položila svou hlavu
do písku. Teď byla doma a mohla si odpočnout.
Ta byla ale odvážná, že? Ta byla ale statečná, že?
Tahleta vlastnost jí pomohla přežít. A to nejen před
napadením od žraloka, ale i v jejím dalším životě.
Její krunýř se už nikdy nenarovnal a nohu už nikdy
nerozhýbala. Stále ji bezvládně tahala za sebou. Roky
postoupily a želva za tu dobu uštědřila mnoho zranění
duše. Ostatní želvy celé vesnice si z ní často dělaly
šprťouchlata. Opovrhovaly jí a to hlavně proto,
že neměla žádné potomky. Nemohla se dobře starat
o svou domácnost a její domeček chátral, tak se
stala nejchudší želvou vesnice. Zdálo se, že všichni
ostatní mají vše, a ona oproti nim nemá nic. Ostatní
želvy měly krásné domky a mnoho potomků,
ona zůstala sama a neměla nikoho.
Často byla terčem opovržení, ostatní želvy si o ní
povídaly. Statečnost Elvíry byla ale veliká. I v těchto
chvílích byla odvážná a pevná a jistá si tím, že i tímto
projde. Všechny těžké situace, kterými teď musela
procházet, dokázala zvládnout s jistotou
a odhodláním. A na rozdíl od ostatních želv se nikdy
nikomu neposmívala a neopovrhovala ostatními.
Neměla sice vše dokonalé, ale uměla vzít život tak,
aby přežila. I v této chvíli nepřišla o svůj život
a o své hodnoty. A protože měla srdce na správném
místě, dokázala si získat přátele. Nakonec ti,
kteří se jí posmívali, nebyli ani tak oblíbení jako ona.
Proto, že si prošla těžkým životem, dokázala chápat
druhé, dokázala se vcítit do druhých a dokázala život
chápat jinak.
Ačkoliv oni měli bohatství vnější,
ona měla bohatství vnitřní.
Vrcholy světa, často neviditelné pouhým okem,
dosažitelné cestou, kterou si nikdo nenaplánuje, však
jen svým čistým přístupem k životu se na ni dostává…
Síla a důstojnost je jejím šatem, s úsměvem hledí
vstříc příštím dnům.
Podobné příspěvky
Poučné pohádky – Až na sám konec země 2
Dětem – krása
Dětem – Drahá perla