Poučné pohádky – Až na sám konec země 4

Čáp se rozhlédl po krajině okolo. Odkašlal si. Otočil
na další stránku. „Jujda, a zde je náš příběh, čapí.
Tak jdeme na to.“ mlaskl si.

ŽÁBA A MOUCHA
U jednoho malého rybníka seděla žába. Pomalu vytahovala
jazyk a chytala jednu mouchu za druhou.
Jedna z těch much byla však nevídaně mrštná. Žába se pořád
snažila ji chytit, ale nedařilo se jí to. Moucha se tím moc
bavila. Nakonec se z toho stala hra a žába už ani nechtěla
mouchu chytit, protože by pak byla sama.
„Cha chááá.“ zasmála se a rozhlédla kolem dokola.
„O, čáp!“ uskočila a zůstala jako zkamenělá. Moucha si toho
všimla. Čáp se přiblížil, spatřil žábu a dlouhými kroky se řinul
vpřed.
„Nééé!“ zakřičela moucha a posadila se čápovi na zobák.
„Dej si odchod!“ ukázala nožičkou přísně.
Ale přitom měla na tváři kapičku slzy při představě,
že svou oblíbenou žábu ztratí.
Čáp se otočil. „Tak dobře. Mám smysl pro přátelství,
zvlášť u těch, kteří jsou si od přírody nepřáteli.“
Moucha se před ním sklonila až k nohám a odlétla.
Žába poznala, že přítel se stává přítelem právě skrze to,
co pro tebe udělá. A právě díky příteli už nikdy nezůstala
sama.
Čáp roztáhl křídla a odletěl….

„Největší radost ze života jsem prožila v chvíli, kdy jsem se
pro druhé stala přítelem, vydala tak trochu sama sebe za ně.“
„Ten, koho zachráníš ty, jednou může zachránit tebe.“