„Byl jeden kazatel, který se stále staral o svou církev. Kázal, hodiny strávil nad Biblí, aby ostatním předal to nejlepší, věnoval se každému z nich, dokonce i uklízel budovu. Pří akcích organizoval vše, dokonce i ta poslední práce zbyla na něj, starání se o záchody. Po jedné akci musel zajistit i odvoz wc a při manipulaci všechen obsah wc vychrstl na něj.“
Tento smutný příběh s oblibou vypráví kazatelé, aby ukázali svým členům, že jsou obětaví a tak nedocenění. Chudák je podle nich ten, kdo byl zmáčen lidskými výkaly jeho vlastní církve.
„Skláněla se každého sobotního rána nad mísou záchoda, přejížděla houbičkou po okrajích mísy a omývala všechny zapáchající části. Její vlasy i kůže se při tom dotýkaly částí toaletní mísy, ale nevadilo jí to. Neřekla o tom ani slovo a dalšího týdne opět poklekla, aby omyla, co zůstalo po celé rodině.“
Tento běžný příběh nikdo nevypráví, žena přeci miluje svou rodinu, tak je její péče považována za normální a zcela běžnou. To je pravda.
Neměl by však kazatel milovat jako matka?
Podobné příspěvky
Boj bohů
Zrada
Zrodí mnoho nespravedlnosti vytouženou spravedlnost?