Nebezpečné modlitby

Modlitby představují základní komunikaci s Bohem. Je to ta nejpodstatnější nutnost v našem životě s živým Pánem Ježíšem. Přitom modlitby nespočívají v nějakém volnočasovém vyžití, v nějakých pocitech ani ve vyzdvihnutí sebe sama. V modlitbě jde o víc. V tomto článku se zaměřuji mimo jiné na nebezpečné modlitby,
a to předně na základě novozákonního poselství Pána Ježíše Krista…

Modlitba je Kristovým příkazem pro Boží lid: v čtyřicátém prvním verši dvacáté šesté kapitoly Matoušova evangelia Kristus na místě Getsemane říká:
„Bděte a modlete se, abyste nevešli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo slabé.“ Přitom právě zde prožívá Ježíš utrpení a veliký zápas, neboť v následujícím verši se modlí: „Můj Otče, není-li možné, aby mne tento kalich minul, musím-li ho vypít, staň se tvá vůle.“ Pán Ježíš se v této chvíli modlí velmi nebezpečnou modlitbu. Dříve svým učedníkům řekl: „Nevíte, co žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“ „Můžeme,“ odpověděli; chtěli pít kalich Pánovy smrti. I toto byla jedna z nejnebezpečnějších modliteb. Tito učedníci byli následně popraveni, jiní ukřižováni a takřka všichni,
snad až na Jana, zahynuli mučednickou smrtí. Pán Ježíš očekával absolutní podřízenost. Tuto podřízenost vyjadřuje i On sám, právě v příběhu getsemanské zahrady, krátce před svým ukřižováním. Nad zachování svého života je mu přednější naplnění Boží vůle. Proto se modlí: „Ne má, ale Tvá vůle se staň.“ Stejně jako se Pán Ježíš takto radikálně svému Otci vydal – a v poslušnosti podstoupil i smrt, se máme takto radikálně modlit i my: „Otče, ne má, ale Tvá vůle se staň.“ Nebezpečná modlitba je to v té chvíli, kdy Boží vůle jde proti té naší, lidské, tělesné vůli. Boží vůle nepřipouští naše prosazení, naši slávu ani prosazení našeho ega. Před Boha máme v modlitbách přistupovat s naprostou pokorou a odevzdaností. Apoštol Pavel ve druhé kapitole v listu Galatským ve dvacátém verši praví:
„Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ V Pánu jsme voláni do radikálního následovnictví, do naší vlastní smrti, do zlomenosti, do smrti vlastního ega. V těchto nebezpečných modlitbách totiž riskujeme, dáváme se Bohu cele všanc. Proto jsou tyto modlitby nebezpečné. Tyto modlitby formují náš život, nemůžeme se je modlit a nemít v tomto světě pro Pána Ježíše protivenství, podobně jako je měli učedníci a první církev. V desáté kapitole Matoušova evangelia od třicátého osmého do třicátého devátého verše Pán Ježíš říká: „A kdo jde za mnou
a nebere svůj kříž, není mne hoden. Kdo nalezne svou duši, ztratí ji; a kdo ztratí svou duši kvůli mně, nalezne ji.“ Znamená to milovat Boha víc než lpět na vlastním životě. Modlitba se stává obětí naší nejvyšší možné lásky vůči našemu Pánu Ježíši Kristu. Stává se absolutním vydáním Kristu ve všem. Jako Boží učedníci
se nemůžeme ohlížet zpět, ale jsme voláni k vytrvalým modlitbám. V prvním verši osmnácté kapitoly Lukášova evangelia je psáno: „Vyprávěl jim také podobenství, aby viděli, jak je třeba stále se modlit a neochabovat.“ Pán Ježíš žije a sděluje fakt, že bez modliteb nemůžeme obstát. Sám vybízí k radikálnímu způsobu života: V deváté kapitole Lukášova evangelia ve dvacátém třetím verši praví: „Všem pak říkal: ‚Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe a každý den vezme svůj kříž
a následuje mne.‘“

Ve světle všech těchto pasáží můžeme vidět nutnost opravdových modliteb. Co zažíval Boží lid na základě svého vydání Kristu tehdy, zažíváme i jako Boží lid
pro Krista dnes. Jsme voláni do stejného poražení našeho já, ega, pýchy a vydání se Bohu jako Kristovi učedníci.

AČ