Možná málokdo pochopil Boží srdce, aby mohl mluvit o tom, jaký Bůh je. Často do svých názorů o Bohu mícháme své vlastní mínění, abychom vylili svůj vlastní hněv, ačkoliv v Božím srdci není sebemenší odsouzení.
Tragédií církve je malé odevzdání se Bohu, i kdyby byl až příliš nepochopitelný. Stal se tak předmětem, který můžeme tvarovat podle svých představ.
A přitom On je Hrnčířem, který má tvarovat nás.
Stejně tak jako jsme si dovolili měnit Boha, dovolili jsme si Jeho pravdy změnit na lži a to i lži, které se stávají zbraní zaměřenou na naše vlastní srdce.
Ku podivu i to je příčinou Božího zármutku.
A pak stejně jako jsme nechali zraňovat sami sebe, dovolili jsme zraňovat druhé, vydali jsme všechno dobro a spravedlnost skrytou v Bohu a Jeho stvoření.
To vše začalo tím, že jsme si změnili Boha, tak jak nám samotným dávalo vše smysl. Nedokázali jsme přejít to, že by Bůh mohl milovat i někoho jiného než nás, začali jsme odsuzovat lidi, co nebyli tak moc svatí jako my sami. To je tragédií církve.
Jako by Bůh odešel a nastěhoval se k těm, co jsou v našich očích špatní k hříšníkům s velkým srdcem, co každou minutou zapalují novou cigaretu, ale u toho mluví o věcech vlastních bolestí a neodkladně touží po záchraně.
Opravdu, ano je to tak, se Bůh sklonil k těm, kteří si to vůbec nezasloužili podle našich představ, ale podle Božích očí si to zasloužili mnohem víc než si dokážeme představit.
Bůh se dívá na srdce, Bůh hledí do hloubky a vidí, kdo je hoden. Možná jsem se hodně přepočítali, když jsme si mysleli, že se na to dívá tak, jako my.
Podobné příspěvky
Kámen úhelný
Izajáš 53:1
Moje jizvy