Poučné pohádky – Až na sám konec země 8

Zeměkoule se stále v tichosti točila. Svět v tichém švitoření
dne pokračoval dál ve svém běhu.
V oblasti rovníku, v místech vysokých teplot a žádného
náznaku větru se v deštném pralese pomaličku pohyboval šnek
na úzké stezce.
Malý, nesoucí věrně svůj dům.
„Uf.“ vydechl si a na vteřinu se zastavil.
Malinkýma očima na dlouhých stopkách se pozorně rozhlédl
kolem. Jestlipak by nenalezl kapku vody?
́Jen listy, větve, nějaký brouk, ́rozhlížel se dál, ́listí, větve,
listí, větve, och! ́. Zatajil dech a cukl sebou. „Tygr!
Jde za mnou.“ ́Co teď? ́zkoprněl, ́Jde za mnou. ́.
Dělaje jako by nic, pomalu se zase vydal do kroku.
́Snad si mě nevšimne. ́
Kroky se blíží, šnekovi tuhne strachy šíje.
́Co když mě sní! ́proběhlo mu hlavou. Krůpěje potu pod nosem
se mu stékaly do velkých kapic.
Dech se mu strachem zkracoval.
́Odtrhne mi domeček a spolkne mě. ́rozklepal se neschopen
dalšího pohybu. Zavřel oči strachem.
́Co když mě sní? Co když mě sní? Co když mě SNÍ? ́
„Nééé, tygře, nejez mě!“ zakřičel mohutným hlasem.
Tygr nasměroval uši. ́Odkud ten zvuk vyšel? ́
Rozhlédl se, kde nic, tu nic. Jde dál a najednou…,
něco cítí pod tlapou, rychle tlapu zvedá.
Podívá se na prašnou cestičku.
A tam… úplně zelený šnek.
A co to? On se klepe? „Co je ti šneku?“ řekl kočičím hlasem,
„Co děláš?“.
„Bojím se, že mě sníš.“

„Ale vždyť já šneky nejím.“ podíval se na něj soucitně,
„To přeci víš.“
„Vím.“ špitl šnek. „Jen jsem tomu nějak propadl.“
Polkl.
„Mám ukrutnou žíz….“ přilepil se šnekovi jazyk na patro.
Asi tři sekundy si tygr prohlížel šneka, nakláněl hlavu a když
viděl, že se pomalu sesychá, řekl: „Pojď, vezmu tě k vodě.“.
Šnek nevěřil svým uším.
Tygr posadil šneka do svého pravého ucha a vydal se cestou
k vodě. Dvě hodiny cesty šnek jen seděl ve stínu ušního boltce
a sledoval cestu z tygří perspektivy.
́Já se ho bál ́pomyslel si, ́a teď mi zachraňuje život. Vždyť
je to zázrak, že mě nesnědl a teď si tu sedím a vezu se.
Jak jsem ho podcenil. ́
Ale krátce na to ho začal jeho nožní sval zklamávat.
Uklouzával a uklouzával. Teplo ho přemáhalo, byl téměř celý
scvrklý. Boudička mu visela volně kolem těla.
„Příteli, umírám.“ ozvalo se v tygřím uchu.
Tygr zpozorněl. „Šnečku, šnečku, vydrž.“ rychle se rozběhl,
„Drž se.“. Vyschlé křoviny okolo je v trysku míjely.
„Nezvládnu to.“ zašeptal z posledních sil a položil hlavu.
„Šnečku, neumírej, neumírej.“ přidal tygr do běhu. „Neumírej!“
zakřičel tygr a dlouhým skokem vymrštil šneka do vzduchu.
Šnek vylétl, tygr sledoval očima jeho let. Dopadl do koryta
vyschlé řeky. Přímo do poslední bahnité kalužiny.
Tehdy se tygrovi šnek ztratil z očí.
Za tři dny, když zrovna tygr odpočíval po boku své družky,
přímo před ním se objevil šnek a dlouhými tykadly se před ním
poklonil až k zemi… „Máš velké srdce, příteli.“ řekl s
láskyplným výrazem v očích. „Jsem ti navěky vděčný. Ať tvůj
život trvá dvakrát déle než měl, neboť ty jsi ten můj
zachránil. A ačkoli jsem se bál, že mě sníš a život mi tím
vezmeš, tys byl důležitým článkem na mojí cestě abych mohl
dál žít. Bez tebe bych teplem dál nedošel. Myslel jsem si, že
s tebou přichází můj konec, a přitom to bylo zachování mého
malého života. Děkuji ti, že ses ke mně sklonil.“