Procházíš-li sadem bližního

Naše požehnaná země rodí dostatek, abychom se najedli.
Vlastníme v ní místa, pole, zahrady, vinice a sady. Sázíme stromy a pečujeme o úrodu.
To vše nás stojí mnoho námahy, času a peněz.

Evropa se ve své činnosti vyšvihla do nejvyšších obrátek bohatství.
K bohatství však patří pýcha i lakota.
Ten, kdo daruje, bývá obdarován.
Je bohatý ten, kdo krade? Nebo je bohatý ten, kdo dává a podle jeho míry se mu mnohonásobně vrací?
Musíme být zlí, abychom si ochránili své majetky?

Procházela jsem vinicí svého bližního. Na stromcích visely hrozny vína. Plné šťávy, jejich barva svědčila o sladkosti. Každý z nich představoval jednu krabičku za 39,90 Kč v Penny marketu, když je v akci.
Na stromcích místo každého z nich teď skákaly cifry a v mé mysli představa jejich majitele, který čekal na sumu jejich součtu.
To ve mně budilo bázeň, jeho precizní práce a očekávání zisku, mi nedovolovalo vůbec pomyslet na to jednu si utrhnout a ochutnat.

Slunce pařilo a začalo mi vysychat patro. Napila jsem se vody z kohoutku hned vedle řádků vinné révy. Byla chladivá a osvěžila mě po dlouhé cestě. Utrhla jsem jeden hrozen, vítr mi foukl do vlasů, moje cesta vedla dál, vyšla jsem z vinice a mířila dál k dalekému obzoru přede mnou. Lahodná chuť kuliček vína byla jako Tvé jméno, Králi. Tvé jméno sladké na mých rtech jako Tvé polibky, když mě držíš v náručí. Tvůj Zákon bude vždy pro náš příběh, a nikdo a nic nezastaví to, co chceš Ty, abychom prožili.

Deut. 23:25-26
Procházíš-li vinicí svého bližního, smíš po libosti jíst hrozny až dosyta, ale nedáš si je do svého koše.
Procházíš-li zralým obilím svého bližního, smíš rukama trhat klasy, ale nevztáhneš na zralé obilí svého bližního srp.