Žít znamená „nezabíjet se“

Odedávna bylo pro lidi hraní se smrtí vzrušující, jako by důležitost přicházela s každým dalším riskem vzít do rukou něco tak vážného, jako je život sám.

Rodiče často pečují o své dítě s největší láskou, která jako by automaticky sama vznikla,
ale dospělost přináší touhu dokazovat sílu života přežitím riskantních situací.

Přesto ale žít stále znamená „nezabíjet se“.
Existuje hřích proti vlastnímu tělu?
Je dobré pečovat o svůj život?
Musíme se o vlastní zdraví starat?

Mnohdy těžkost života učí člověka přežít,
tak jsme si zvykli nepečovat o sebe,
spíše se bičovat a ukazovat světu jakými těžkými situacemi jsme schopni projít.
Smějeme se situacím, které byly pro život ohrožující,
a cítíme se hrdiny, že jsme to dokázali přežít.

Přesně takové situace však ostře bolí ty, kdo nás milují.
Přijde nám fajn opíjet se a zapomínat na bolesti vlastního srdce.
Toužíme utopit vlastní slzy, nevadí nám, že klesáme ještě níž.
I vlastní tělo může být obětí.
Někdy pro krásu chceme nejíst.
Někdy pro to být hrdinou dáme i své zdraví.
Někdy stačí vzít flašku a začít pít.
Zlomky smrti jsou nadosah.

To všude ona natahuje svou ruku. Smrt, která vypadá jako přítel a pomocník.
Ale není, je to jen temnota a nenávist proti vlastnímu tělu.
Mnohdy souhlasíme se smrtí. S tou neúprosnou, tvrdou a zlou smrtí.
Ani nevíme, komu tu ruku podáváme, když se jen rozhodneme riskovat, žít pro zlo, zvedat své ego tím, že kus sebe prodáme zlu, které se nabízí.

Vypadá to, že to jediné, za co nás lidé ocení, je ono zajímavé zlo.

Existuje ale svět, který zlo neoceňuje, místo toho bojuje za záchranu lidí a jejich dobrý život.

Rozhodnout se pro to, jestli budeme žít nebo umírat, je to nejzásadnější v životě každého z nás.
A co je zajímavé, že ten, kdo tomu vládne, je člověk sám.