V temnotě

1.Petrův 2:17-25 Ctěte všechny, milujte své bratry, mějte bázeň před Bohem, ctěte krále.
Vy, kdo sloužíte, buďte svým pánům poddáni s hlubokou bázní, nejenom těm dobrým a laskavým, ale i svévolným. Neboť snášet z úcty vůči Bohu útrapy,
jimiž nespravedlivě trpíme, je milost.
Co je totiž slavného na snášení ran, když jste se něčím provinili? Jestliže však konáte dobro, a přitom snášíte utrpení, je to milost u Boha. K tomu jste právě byli povoláni, neboť i Kristus pro vás trpěl a zanechal vám příklad, abyste kráčeli v jeho stopách, on, který se ničím neprovinil – a v jehož ústech se nenalezla prohnanost; on, který nevracel urážku, když ho uráželi, když trpěl, nehrozil, ale odevzdával se tomu, jenž soudí spravedlivě; on, který sám ve svém těle vynesl naše viny na dřevo, abychom zemřeli svým vinám a žili pro spravedlnost; on, jehož ranami jste byli uzdraveni.
Vždyť jste bloudili jako ovce, ale nyní jste se vrátili k pastýři a strážci svých duší.

1 Petrův 4:14-19 Jste blahoslavení, když vás tupí pro Kristovo jméno, neboť Duch slávy, Duch Boží spočívá na vás. Nikdo z vás by neměl trpět za to, že by byl vrah nebo zloděj nebo zločinec nebo donašeč, ale děje-li se to proto, že je křesťan, ať se nestydí, ať oslavuje Boha, že nosí toto jméno. Neboť nadešla chvíle k soudu
a započne se Božím domem. A začíná-li námi, jaký bude konec těch, kdo odmítají uvěřit radostné zvěsti Boží? Zachrání-li se stěží spravedlivý, kde se ocitne bezbožník, hříšník? Proto ať ti, kdo trpí podle Boží vůle, poručí své duše věrnému Stvořiteli a konají dobro.

Odolávání vůči zlu je nutné stále. Ochota trpět „nespravedlivě“ – za něco, za co bychom trpět neměli, nebo kvůli něčemu, co není hodné trestu, je jako promíjet a trpělivě snášet utrpení. Tato schopnost je nutná, abychom v tomto světě nebyli podobní zlu, kterého je svět plný. Pokud bychom se bránili, stali bychom
se podobnými těm, co zlo bezdůvodně chrlí.
Trpět za vlastní hřích a zlo je přirozené, ale trpět za to, že máme vztah s Pánem, je určitá nespravedlnost.
Naučit se snášet křivdu je v malém měřítku v každém vztahu, ve větším měřítku často i v manželství a v největším měřítku na poli šíření evangelia. Jak důležité je tedy snášet křivdu a nebránit se (on, který nevracel urážku, když ho uráželi, když trpěl, nehrozil, ale odevzdával se tomu, jenž soudí spravedlivě)? Jak důležité je vzdát se řešení vlastního případu? Jak často bereme vše do svých rukou. V manželství nesnášíme trpělivě újmu. Ve světě reagujeme nepřátelsky
na nedostatek projevené lásky vůči nám. Na poli evangelia chceme, aby druzí pochopili utrpení, které nejsou schopni pochopit. Vysvětlit jak velká je naše bolest není možné, a proto ten, kdo nevzpílá a zkrátka jen nese, co má nést, pochopil.

Zjevení míry utrpení totiž není na obhajobě a vysvětlování, ale zjevuje se na osobě. Člověk sám zjevuje v každé buňce svého zjevu, kým je uvnitř. Člověk, který nese trpělivě utrpení, na první pohled zasahuje do hloubky a každý chce znát jeho příběh. To ochota snášet utrpení a újmu ho proměňuje do úctyhodného.
Toho si každý všimne.
Ale i když otevře ústa, nemluví o svém vlastním utrpení, ale ptá se na to, co potřebují ostatní.