Maják

Vše obklopující tmou
vytrvale,
bez přestání,
proniká světlo.

Abys mě zachránil
z mých bouří,
kdy mě oceán topí
a nedává nadechnout v nekončící nepřekonatelné bouři.

Topím se a bojuji, zapomínám na pevninu,
kde se dá spočinout chvíli v klidu.
Jediné, co vidím, jediné, co vnímám,
je okolní déšť a hromy.

Nevěřím, ani mi na mysl nepřijde, světlo majáku.
Nevěřím v pevninu, nedokáži si představit nádheru šířícího se světla.
Vlny mě zavírají do svého vězení, dech se mi zkracuje.
Zavírám oči, nechci žít, a přesto dál bojuji, promočen a zdrcen.

Lidská existence se vypařuje ze mě a ztrácí navěky z dohledu spolu s civilizací tam v dáli za vlnami.

A přeci tam stále bliká
bez zaváhání,
nikdo ho nepřesvědčí, aby přestal,
nikdo jeho stavbu nezboří,
stejně jako naděje v mém posledním výdechu,
že budu dál žít.

Věčnost je vítána pro ty, kterým se život zkracuje.
O záchraně přemýšlí ten, kdo si uvědomuje křehkost života.