Bůh nám odedávna ukazuje co je dobré a co zlé. Přijímáme určité zákony a na základě jich se stáváme čistějšími, nebo chcete-li svatějšími.
Pro svou svatost někdy ale ztrácíme své srdce. Stáváme se tvrdšími a tvrdšími pro zachování své svatosti.
Je dobré zůstat čistý stůj co stůj.
Tato cesta má v sobě však skrytou podmínku.
Být čistým odevzdaným člověkem pro Krista v sobě skrývá víc.
Pravda a láska, čistota a milost odkrývají svou plnost v dokonalé harmonii.
Je to jako udržet se na ostří nože a nespadnout ani doprava, ani doleva.
Co tím chci říct? Že svatá cesta obsahuje i milost. Pokud jsme zaměřeni pouze na svatost, zabíjíme.
Otvíráme se náboženskému duchu, který nepřijímá kompromisy a stůj co stůj vykoná trest nad tím, kdo přestoupil pravidlo.
Takto zaslepení vlastní tvrdostí přehlížíme pravdu. Jsme daleko od vysoké moudrosti, která zahrnuje poznání situace do hloubky.
Nejsme tak schopni posoudit lidskou situaci, ačkoliv nás náboženský duch staví do funkce vůdce a soudce, který nutí vykonávat nad lidmi trest.
Tu velekněz vstal a řekl mu:
„Nic neodpovídáš na to, co tihle proti tobě svědčí?“
Ale Ježíš mlčel.
A velekněz mu řekl:
„Zapřísahám tě při Bohu živém,
abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží!“
Ježíš odpověděl:
„Ty sám jsi to řekl.
Ale pravím vám, od nynějška uzříte
Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího
a přicházet s oblaky nebeskými.“
Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl:
„Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky?
Hle, teď jste slyšeli rouhání.
Náboženští vůdci odsoudili Ježíše, aniž by pochopili vysokou Boží cestu.
Právě ti, kteří rozuměli Božím věcem, jsou tak daleko od poznání Boží hluboké podstaty.
Proč?
Je jim skryta?
Nebo sami svým přístupem jistoty vlastní dokonalosti zvolili špatně?
Co je tragédií dokonalého náboženství?
Kde a v jakou chvíli bychom se měli ztratit světu a zapomenout na vše, co v Kristu máme? Kde a kdy máme raději ztratit vlastní hodnotu
a utéct všemu, na co bychom měli právo?
Abychom tak nalezli tu úzkou cestu, to ostří nože a bilancovali na ní plni milosti a lásky v zapomenutí sám na sebe.
Nebeská cesta není lehce dosažitelná, přináší potěchu ztracení sám sebe a nalezení svatosti
pramenící z Boží přítomnosti, ne ze své vlastní dokonalosti před Bohem.
Já jsem Jahve, já posvěcuji.
Ta linie je tak jemná, jako bychom měli zemřít sami sobě, zapomenout na staré já a nechat se nalézt Bohem.
Neznesvětíte mé svaté jméno.
Ať jsem posvěcen mezi Izraelci.
Já jsem Hospodin, já vás posvěcuji.
V chvíli, kdy by náboženský duch zabíjel, raději nechejme zemřít sami sebe a nechme se zastínit Boží přítomností.
Jestli pro nás má Bůh větší hodnotu, nechme překonat vlastní já Jeho nádhernou přítomností, která je naším podílem, tím jediným co si z toho vezmeme.
To On je naším věčným podílem.
Mnozí tušíme, že tím získáme všechno a ještě mnohem víc.
Ale pravím vám, od nynějška uzříte
Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího
a přicházet s oblaky nebeskými.
Úryvky z Lev 21-24 a Mat 26
Podobné příspěvky
Opravdová pokora
Vzchopte se, Já jsem přemohl svět
Víš, kdo nemůže být učedníkem Ježíše Krista?