Otec

Někdy se bojíme přijít k Bohu osobně.
Někdy nám brání představa, že o nás všechno ví.
Někdy se radši otočíme a žijeme svůj život sami.

Mít Otce v nebi je jako mít přístup k nekonečnému zdroji utěšení, lásky, síly,…

Otec nám dává sílu překročit vše špatné na této zemi. Také naši minulost. Stát tu jako vyrovnaný člověk. Dojít odpuštění na každé naše provinění.
Dává nám směr. Ukazuje kudy vede cesta dál.
Dává nám ochranu spolu s tisíci Jeho anděly. Kdo se postaví proti jedinému silnému Bohu, před kterým nikdo neobstojí?
Mít takového Otce znamená mít klid v každé situaci.

Možná jsi Mu ještě nikdy neřekl: „Otče.“

Ježíšovi puklo srdce smutkem, když umíral na kříži, že Ho Otec opustil. (Matouš 27:46)
Biblické archeologické noviny
Při prvním přístupu k Otci člověk dostává uzdravení z nedostatku „otcovské lásky“, pláče a pláče ze svého trápení, na které Otec dává uzdravení.
První setkání s Otcem uzdravuje a utěšuje. Nacházíme lásku, kterou jsme tolik hledali.
Při dalších chvílích s Otcem, jsme uzdravováni, šťastni a ve své podstatě. Žijeme s Otcem a „máme vše“.

Žádný smutek na světě se nevyrovná tomu, když si představíme, že bychom o Otce přišli. To je bolest, žádný pláč se tomu nevyrovná.
Skutečná bolest je Otce ztratit.

Možná jen rodiče chápou bolest ztráty při odchodu svých dětí. Jako rodiče nejlépe chápeme, jak bolí láska, kterou k dětem máme.
Otec má mnohem větší lásku k nám. Jeho bolest je mnohem větší než ta naše, kdy nám děti mávají na rozloučenou. On je Otec, který miluje své děti.

V jednom vysloveném slovu: „Otče.“ nalézáme víc než v celém příběhu života…

Když byl ještě daleko,
otec ho spatřil
a byl pohnut soucitem;
rozběhl se,
vrhl se mu kolem krku
a zulíbal ho.
(Lukáš 15:20)