To je v pořádku

(DOBRÝ PASTÝŘ TRPÍ V CHYBÁCH OVEČEK)

Uprostřed rušného města, v tiché kavárně, v koutě u posledního stolu seděl hlouček lidí.
Všichni byli upřeni na jednoho z nich.

Jeho mohutná postava byla skloněná smutkem, seděl tam jako oukropeček, po tváři se mu kutálely slzy.
Lidé kolem něho se upřeně dívali do jeho tváře se soucitem. Chtěli mu pomoct.
Soucítili s každou další slzou, která se každou chvilkou objevila v koutku jeho oka.
„To je v pořádku.“ řekl jim. „Zvykl jsem si žít v odsouzení. Jen mě to stále a stále znovu bolí.“

Mohutné tělo zlomené v půlce, svěšená ramena, prázdné dlaně.
Bylo to to samé tělo, které jindy stálo pevně v bojích slovních urážek, aby chránilo zranitelné.
Jeho ruce zvyklé znovu a znovu projevovat lásku, darovat chudým kus sebe, pohladit a držet v těžkých chvílích.
Jeho tvář, která jindy vzpřímená dávala impuls nebát se a pokračovat skrze ty největší odpory, teď byla bez jasu z bolesti, kterou cítil.

Řekl: „To je v pořádku, věděl jsem, že láska bolí.
Věděl jsem, že když půjdu ke Kristu, bude to o lásce, jakou jsem jinde nezažil.
Vím, že láska je hluboká a silná.
Je silná v pozitivech,“ nadechl se a vztyčil hlavu: „ale i negativech.“

V hlavách přísedících proběhlo ono uvědomění, že kdyby nemiloval, nikdy by nemohl být tolik zraněn.

Promítlo se jim před očima, jak vždy pomáhal lidem, jak se o ně staral, aby je zvedal z jejich bolestí, jak naplňoval každou potřebu, o které věděl.
Vybavilo se jim, jak bránil slabé, když nebyl nikdo, kdo by si všiml jejich ponížení. Bylo to mnoho skutků, které jako film blikaly každému na jeho tváři.

„I tak ji chci žít. I když její ostrost dokáže vyzdvihnout do oblak a jindy roztrhat srdce, a nejvíc to bolí tam, kde jsi sám sebe za druhé dal.“
Nikdo z přísedících se neohlédl po zrádci, který se včera pokusil rozsápat všechno, co měl. Napadl ho za to, co dělá dobře. Dobro bylo nazváno zlem.
Byl odsouzen za to, co myslel dobře. Ve výdechu jeho pláče se zaleskla dlouhá dýka hluboce zasazená v jeho podstatě. Jeho srdce krvácelo, kapky té bolesti srdce stékaly po jeho tváři, jako by snad slzy a oči odrážely srdce.

Zraněné srdce krvácí. Jsou ty kapky krve oněmi kapkami slz?

„Koukáte na mě se soucitem,“ pousmál se na přísedící, jako by je chtěl svým pohledem pohladit, „ale co Ježíš?
Vždyť On zemřel z lásky za lidi, dal jim naprosto všechno a teď se mu vysmívají do očí.
Jak to bolí Jeho? Jaké to pro Něj je, když za tak velký dar lidé, kteří pochopili Jeho lásku, dále žijí tak, aby prosadili svou vůli namísto Jeho?
Bylo to v pořádku, přehlížet to, co zasloužilo mnohem víc pozornosti? Jaké slzy se kutálí po Jeho tváři…“ znovu vydechl v pláči…
„Když dáš lásku, protože skutečně miluješ, když vydáš sám sebe za druhé, protože jsou pro tebe vším, když dáváš a nečekáš nic zpět, zapomínáš na sebe, žiješ lásku. Je jasné, že tato ostrá a silná láska může i zranit. Já jsem rád, že je ostrá, nečekal jsem, že u Ježíše, který to myslel tak vážně, to bude vlažné.“ Sklopil zase oči.

Tma naplnila místnost, někdo rozsvítil tlumené světlo u dveří kavárny.
Znovu zvedl oči se soucitem k nim a zašeptal:
„Výšiny a hlubiny ukazují na opravdovost. To je v pořádku.“

David silně přitiskl malou ovečku jeho stáda na svou hruď a plakal.
Sklopil svou hlavu k ní a dlouze vydechl ve smutku svého srdce do jemných vlnek na jejich zádech.
Po tom, co se bál, že už ji navždy ztratí v neúprosné divočině, ho přepadl pláč.