Existuje duch (duchovní vliv) rozdělení? Iniciativa jedinců, která vyřazuje ostatní. Snaha vynikat a touha jednat výjimečně před ostatními.
Porovnávání se, závist, žárlivost, roztržky, ego. Na to všechno tento vliv zla sází. A tělo Kristovo se brání. Přecházíme vlastní pocity,
v soustředěnosti na Krista vyhráváme, vycházíme z bojů vědomi si společné hodnoty.
Toto je boj církve. Od nepaměti zlo rozhání věřící v Ježíše Krista tak, aby nedrželi spolu. Proč? Protože v jednotě je síla.
Ve společné jednotě jsme nepřekonatelní, i samotný jedinec tak získává větší sílu v oblasti, v které je jedinečný pro Krista.
Mnohdy bloudíme a nevíme o tom, že odděleni ztrácíme maximální sílu, kterou můžeme mít.
Usilujme o jednotu. Jak? Respektováním druhých takových, jací jsou. I když jsou rozdílní, neoddělujme se od nich, mějme ochotu být v jednotě.
A po té svatostí a čistotou vstupujme do jednoty Ducha svatého, v kterém nalézáme úplnou jednotu.
Být jednotní neznamená netříbit se a nenastavovat si vzájemně zrcadlo. Ale také to neznamená druhého kvůli chybě opustit.
Ten, kdo je ochotný být v jednotě, je také ochotný poddat se Duchu (svatému). A dokáže přemýšlet nad názorem druhého.
Když jsme byli malí, opouštěli jsme přátele, když jsme se pohádali. Ale pokud to byly děti od vedle, dříve nebo později jsme zjistili, že pokud se neusmíříme, bude nás to doprovázet každého dne. Kolik krásy a radosti jsme jako děti zažívaly, když jsme byly v jednotě a těšily se na společné chvíle venku. Pochopení jeden druhého zahrnovalo respektování druhého takového, jaký je. Nemohli jsme se nechat pohltit závistí. Místo toho jsme měli rovnocenné slovo
a respektovali celou skupinu dětí, jinak to rychle přestávalo fungovat. Pokud jsme každý byl ochotný snížit se na úroveň všech, přátelství nebylo nic
v cestě. Pokud jsme vyvýšili sebe, naše hodnota v cizích očích rychle klesala. Upřímnost a pokora vzbuzovala v druhých důvěru, tak že i oni byli schopni
v přátelství přidat ruku k dílu.
Můžeme se ale učit i od starých lidi, kteří vidí kolem sebe umírat přátele, vrstevníky a další. Je těžké vidět to. A když umře přítel, vždy se vzpomíná na to, jak byl úžasný. Pláče se o to víc, jestliže jsme mu to neřekli.
V jednom momentě se člověk rozhodne skoncovat se soupeřivostí a snahou prosadit se. Tím momentem je chvíle, kdy zůstane sám.
Podobné příspěvky
V temnotě
Chřtán náboženství
Zjevení